27. 9. 2019 sumava

Jihočeský kraj bojuje se suchem – udržme staré a vzrostlé lesy

České Budějovice (27. září 2019) – Česko zažívá několikátý suchý rok v řadě. Jihočeský kraj se proto účastní řady mezinárodních projektů, z nichž je možné čerpat peníze na opětovné zalesňování, obnovu mokřadů, vodních nádrží a dalších opatření k zadržování vody v přírodě. Problémem jsou mimo jiné velké plochy odlesněné kůrovcovou kalamitou, které se ohřívají na podstatně vyšší teplotu než vzrostlý les, což přispívá k vysušování. Tyto plochy je proto nezbytné v co nejkratší době opět zalesnit.

Jedním ze způsobů boje s kůrovcovou kalamitou a následným rizikem kritického sucha je projekt LIFE. Jeho záměrem je úprava cílových ploch výsadeb stromů tak, aby se přednostně osazovaly vytěžené plochy po kůrovci. Na těchto plochách se dosazují původní dřeviny vhodné pro dané stanoviště. Celkem se předpokládá výsadba desetitisíců nových stromů.

Holé plochy totiž představují zdaleka největší riziko z hlediska vysoušení krajiny. Slunce zahřívá odvodněnou a odlesněnou plochu až na teplotu 60 °C, jak je patrné ze záběrů termokamer. Od této plochy se ohřívá vzduch a vzniklý proud horkého vzduchu z okolních lesů, luk a dalších ploch nasává vlhkost. „Tento horký vzduch například o teplotě 40 °C a relativní vlhkosti 20 % obsahuje 10 g vody v m3 ve formě vodní páry. Je známo, že vzestupné proudění vzduchu
z ohřátých ploch dosahuje běžně rychlosti několika metrů za sekundu; za hodinu potom vystoupá ‚se suchým‘ ohřátým vzduchem vysoko do atmosféry až 36 kg vody nad metrem čtverečným bývalého lesa,“
vysvětluje biolog Jan Pokorný s tím, že tento jev dobře znají piloti malých letadel, kteří jej nazývají termikou.

Nad jedním kilometrem čtverečním zničeného lesa se tím pádem při slunečném dni za hodinu odpaří cca 36 000 tun vody. Nad sto kilometry čtverečními je to potom 3 600 000 tun vody, které vynese ohřátý vzduch vysoko do atmosféry a nevrací se zpět ve formě odpoledního deště.  Stačí tedy zhruba 86 hodin slunečního svitu, aby se z této plochy odpařila voda o objemu zhruba vodní nádrže Lipno. Na Šumavě podle odhadů padlo v důsledku kůrovcových kalamit po dobu existence národního parku Šumava 300 kilometrů čtverečních vzrostlého lesa. To znamená, že objem vody odpovídající Lipnu by se mohl z této plochy odpařit za zhruba 29 hodin slunečního svitu. Tolik vody ovšem v krátkém čase v lese není, a tak se krajina dále sluncem ohřívá.

Nejde přitom o žádná nová zjištění. Už od poloviny dvacátého století je známo, že vzrostlý les zásobený vodou chladí své okolí výparem vody intenzitou několika set kilowattů na metr čtvereční (několik set megawatt na km2). Pokud les uschne, sluneční energie se přestane vázat do vodní páry a uvolňuje se jako teplo (stoupá povrchová teplota). Krajina se tím pádem přestává chladit, naopak dochází k jejímu ohřívání. Změna z chlazení do ohřevu je v rozsahu 600MW na km2. Poměr mezi zjevným teplem (ohřevem) a výparným teplem (chlazením) definoval americký fyzik Ira Sprague Bowen již v roce 1926 právě pro změny distribuce sluneční energie působené hospodářskými zásahy. Zvýšená teplota uschlých porostů na hřebenech Šumavy je patrná na satelitních snímcích.

„Je samozřejmě pravda, že voda se vypařuje i z lesů, rybníků či mokřadů. Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Povrch korun lesních stromů, mokřadu a vodní hladiny je chladný, protože obsahuje vodu, která v páře váže sluneční energii. Tím nevzniká výše popsané vzestupné
a rychlé proudění vzduchu,“
doplňuje Pokorný s tím, že samotný les, mokřad či rybník vypařuje pouze několik milimetrů vody za den, tedy pouze několik litrů vody z metru čtverečního.

Vzduch stoupající z těchto ploch je zcela nasycený vodní párou, stoupá pomalu vzhůru a brzy dosahuje rosného bodu, díky čemuž se tvoří místní odpolední/večerní srážky a část vypařené vody se tak vrací. Právě proto kraj přistupuje k dotačním programům na obnovu mokřadů
a dalších vodních ploch, které zadržují vodu v krajině a zároveň ji svým výparem ochlazují
a udržují tak krátký oběh vody.

K udržení vody v krajině však potřebujeme zejména zdravé a vzrostlé lesy, jednotlivé stromy
a jakoukoli další zeleň. Uschlé plochy lesů, sklizená pole, velké betonové nebo asfaltové plochy jen ohřívají vzduch, který svým prouděním vysušuje krajinu. Proto se jako kraj snažíme přijmout maximální možné množství opatření, která povedou k záchraně vzrostlých lesů a k udržení vody v krajině,
“ dodává hejtmanka Jihočeského kraje Ivana Stráská.


Snímek pořízený normálním fotoaparátem za běžného slunečného dne na Šumavě. Je patrné, že staré vzrostlé stromy jsou již odumřelé a pod nimi z borůvčí sem tam vyrůstají nové smrčky.

 

Stejné místo zachycené termokamerou. Čím světlejší barva, tím vyšší teplota. Je zřejmé, že staré padlé kmeny se zahřívají dokonce více než skála uprostřed snímku. Teplota padlého dřeva je až 60 °C. Sluneční záření přichází v plné intenzitě až na přízemní porost, zatímco živé vzrostlé stromy tlumily průchod sluneční energie na méně než desetinu a v živém lese byl vlahý stín.

 

Letecký snímek z termokamery dobře ukazuje, jak se zahřívají různé druhy povrchu v závislosti na vodě. Zatímco vzrostlé vrby mají teplotu kolem 20 °C, posekaná louka a město se výrazně přehřívají k teplotám přesahujícím 30 °C.

Záběr termokamery ukazuje rozdíl teplot mezi vrostlým lesem a uschlým lesem
s popadanými stromy. Zatímco ve vzrostlém lese je chládek, spadlé mrtvé stromy se zahřívají na teploty přesahující 40 °C.

 

Za slunného počasí krajinný pokryv výrazně ovlivňuje povrchovou teplotu. Olšina, rybník a les mají povrchovou teplotu pod 30 °C. Sousedící posečená louka má povrchovou teplotu 42 °C, řídká vegetace na poli 36 °C a asfalt 49 °C. Ve stínu stromů je potom teplota pod 25 °C, tuto teplotu termokamera ze vzduchu nemůže snímat, podobně jako satelit neměří teplotu v lese.